Zen v umění konstelací

"Konstelační ristretta" jsou krátké, do veliké hloubky jdoucí konstelace, které mají podobnost ze zenovými kóany - s paradoxními, dualitu vnímání překračujícími otázkami a úlohami, které byly zadávány adeptům zenu jako pomůcka k osvícení. Setkáme-li se s tím, co je větší než my, hledáme-li smysl života, chceme-li se vymanit z neustálého hodnocení i sebehodnocení, mohou nám zenová "konstelační ristretta" sloužit coby výborný průvodce na naší cestě k větší celistvosti.Nezávislost.Eva: "Tak já ... Na příkladu 33 takových "ristrett" ukazuje autor, jak skrze bezpodmínečné přijetí toho, co je, je možné se dostat k samé podstatě našich životních těžkostí, porozumět jim a překonat je.Konstelační příklady jsou vybrány z mnoha oblastí našeho života - zabývají se rodinnými, partnerskými, pracovními či zdravotními otázkami klientů a jsou doplněny komentáři, vysvětleními i krátkými kóany.Jan Bílý ve své deváté knize spojuje učení svých dvou životních mistrů, indického mystika Osha a zakladatele rodinných konstelací Berta Hellingera, s radikálním přístupem zen-buddhismu.

Nebo vlastně ... ano. bojuji s potřebou nezávislosti."Jan: "Jsi závislá?"Eva: "Ne. Prostě jsem, závislá na potřebě být nezávislá.

A s tím bojuji."Jan: "To je docela složité. Nechtěla bys to nějak vysvětlit?"Eva: "Ta potřeba být nezávislá tam je, ale já bych ji nejraději neměla. A mám to od dětství.

Vždycky, když je někdo hodně blízko, tak dostanu pocit, že se na mě stává závislým. Že na mě visí. A já začnu utíkat.

Protože - jsem závislá na pocitu nezávislosti."Jan: "Dobře. Tak si vyber někoho za sebe a dalšího zástupce nebo zástupkyni za někoho, kdo na tobě visí."To Eva dělá - za sebe si vybírá ženu a za toho, kdo na ní visí, muže. Oba staví čelem k sobě a asi tři metry od sebe.

Zástupci se na sebe dívají a přibližně po dvou minutách zástupkyně za Evu vykročí směrem k muži a obejme ho. Muži se to líbí.Jan: "Děkuji, vystupte z rolí."Jan (poté co si všichni sednou): "Já teď poruším to, co jsem předtím říkal - a sice, že se o konstelaci nemá mluvit. Já ji tak trochu dovysvětlím.

Z čeho máme největší strach?"(Hlasy z publika): "Z toho, nevědět. Nejistota. Z bolesti.

Před autoritou. Před smrtí ..."Jan: "Všechno, co říkáte, má společný základ. Když se narodíme, tak pokud máme trochu štěstí, to vypadá takto." (Staví do prostoru muže a ženu vedle sebe jako rodičovský pár a sedá si k jejich nohám; zády se opírá o své rodiče.)"Nyní jsem úplně maličký a oni (ukazuje na rodiče) jsou velcí.

Jenže brzy přijde do té věci nesoulad. Já začnu rozvíjet své vlastní ego, svou osobnost, a ta chce mít věci pod kontrolou. Začnu růst a sílit, což znamená, že začnu pomalu ale jistě učit své okolí i sebe kontrolovat.

Do jisté míry tak opisuji vývoj lidstva - od primátů, kteří se neustále báli šelem, zimy, bouřky, hadů, prostě všeho kolem, k civilizovanému člověku, který vše kontroluje do té míry, že myšlenku na to, co stále ještě nemá pod kontrolou - totiž smrt - dokonale vytěsnil. Smrt je poslední tabu v naší společnosti.Jakákoliv závislost nám ovšem tento pocit kontroly bere. Jenomže - my nikdy nemůžeme dosáhnout naprosté nezávislosti.

Už proto, že jsme děti našich rodičů a na systémové úrovni oni navždy zůstanou větší, neboť nám dali život a my jim ho nemůžeme vrátit, abychom se dostali na stejnou, ontologicky nezávislou úroveň."(K Evě): "Já v té konstelaci, v té osobě toho, kdo na tobě údajně visí, viděl tvého tátu. Nebo možná, symbolicky, oba rodiče. Po jisté době dorůstání a oddělování se, která možná vrcholí pubertou, odstěhováním se od rodičů a založením vlastní rodiny, je nutné se podívat na to, zdali je možné rodiče a vlastně všechny předky opět přijmout.

Přijmout je coby velké, z pozice malého. To je téměř spirituální výkon, s logikou to nemá nic společného. Prostě uznat, že něco je tak velké, že nejenže před tím neuteču, ale že to ani nemohu kontrolovat.

A to jde - v konstelaci - pohybem k nim. Rodiče, táta nebo máma, se nikdy nepohybují k dítěti, jednoduše z toho důvodu, neboť jsou větší. Je to dítě, které si je musí "vzít", které musí dokončit ten často přerušený pohyb k nim.

Potom se nám velice uleví. Pak můžeme lehce umřít; někdy v budoucnosti. Ale především můžeme potom žít, v přítomnosti a docela svobodně."Mrtvý táta.Adam: "Mám strach, že ve výchově syna dělám nějakou chybu.

Synovi je patnáct a je v pubertě. Docela hodně.Těžko se s ním můžu bavit - jakoby neslyšel. Můj táta umřel, když jsem byl malý, a tak mi občas chybí nějaký návod, jak ti s tím mým synem mám dělat,."Jan: "Tak si vyber zástupce pro sebe (Otec) a pro syna (Syn) a postav je do konstelace tak, jak to cítíš."To Adam dělá a staví oba zástupce frontálně na vzdálenost asi dvou metrů.

Hned po stavení do role se Syn malinko pootočí a dá si poněkud vyzývavě ruku v bok a vysune směrem k Otci bradu.Jan: "Že je v pubertě, to je tedy vidět."Otec poněkud znejistí. Po jisté chvíli měření sil mezi ním a Synem jde k němu:Jan: "Podívej se na svého syna a řekni: 'Ještě stále tě přeperu.'"To Otec dělá. Pak se ptám Syna, jak je na tom.Syn: "Než řekl tu větu, tak jsem byl na koni.

Teď jsem z něho spadl."Vybírám ještě jednoho muže a stavím ho za Otce.Jan (k Otci): "To za tebou, to je tvůj táta." (Po chvíli): "Řekni svému synovi: "Kdyby můj táta žil, když mi bylo patnáct, taky by mě ještě přepral."To Otec (zástupce za Adama) dělá. Je dlouhé ticho.Oba, Otec a Syn mají najednou slzy v očích. Syn přistoupí k Otci a beze slov ho obejme.Jan: "Děkuji, vystupte z rolí." (str. 26)