Řekneme své ano nebo ne Evropské ústavě

Evropská ústava (nebo, snad přesněji, Smlouva o Ústavě pro Evropu) je příliš dlouhým, příliš složitým a pro normálního smrtelníka nerozluštitelným textem, který – ač nečten, nestudován a proto ve své podstatě nepochopen – zásadním způsobem ovlivní životy obyvatel těch zemí evropského kontinentu, pro které se stane jejich nejvyšším ústavním dokumentem. Někdo namítne, že je takovýchto nečtených, a přitom důležitých dokumentů kolem nás více. Ovlivní životy všech z nich, tedy jak těch, kterým se nelíbí, tak i těch, kteří si myslí, že ho dokonce ani nemusí brát na vědomí.

Není to pravda hlavně proto, že se v tomto případě jedná o dokument klíčový, svou podstatou revoluční. To samozřejmě pravda je, ale není to pravda úplná. Tím, co přináší, je mimo jakoukoli pochybnost zcela mimořádný, i když se jeho tvůrci a zastánci snaží jeho význam všemožně zastírat.

Z dobrých a pro sebe rozumných důvodů si nepřejí, abychom o jeho skutečném významu věděli. Ve své podstatě představuje tento dokumentrozhodující krok od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu. Představuje krok od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždy platné dominanci orgánů a institucí celoevropských nad orgány a institucemi národními.

Představuje krok od států jako výchozí kolektivity veřejného života lidí žijících v Evropě k potlačení jejich suverenity a k předání suverenity nadnárodním útvarům. Představuje krok od dosud nikým a ničím nezpochybňované různorodosti a samostatnosti evropských národů (od pokory vůči nim) k pokusu vytvořit společný, proto co nejvíce "stejnorodý", úplně nový, dosud neexistující evropský národ (a spolu s ním i společné evropské symboly, znaky a další vnější atributy). Toto všechno, a ještě mnoho dalšího, není možné v žádném případě popřít, i když se o to různí "evropané" či samozvaní "majitelé evropanství" již dlouhou dobu snaží.

K ratifikaci předložená "ústavní smlouva" – a ne