Picassovy paradoxy

Mojmír Grygar v esejistické studii o Picassově malířském a výtvarném díle polemizuje s autory, kteří do té míry zdůrazňují proměnlivé peripetie jeho životopisu, že jim podřizují i vznik a proměny malířova mnohotvárného díla. Picassovy paradoxy spočívají v přítomnosti protikladných sil, které znesnadňují jednoduchou charakteristiku jeho tvorby. Autor přechází od rozboru strukturních a slohových zvláštností jednotlivých fází Picassova díla k vystižení jeho vývojových proměn.

Svou tvorbu neohraničil v rámci jednoho slohu, tematiky nebo žánru, tvůrčí postupy měnil a střídal spíš podle principu rozporu a popření než postupného rozvíjení. Picasso v průběhu bezmála osmdesáti let střídal citové a racionální přístupy, intimní a monumentální témata, stylizované i destruktivní proměny tvarů anorganického a organického světa. V jeho tvůrčím naturelu převládá nadvláda agresivní aktivity šamanství nad pozitivní vyvážeností estetického zřetele.

Autor polemizuje s popisným biografismem, ale osobní a společenské okolnosti malířova života doplňuje cennými postřehy sociologické a psychologické charakteristiky. Také pasáže věnované mezinárodnímu kontextu Picassova díla přinášejí nové poznatky týká se to zejména jeho vlivu na ruskou avantgardu. Grygar odmítá interpretovat Picassovu tvůrčí dráhu podle biologického principu růstu a pádu dokládá to jeho pozitivní hodnocení závěrečné fáze malířovy tvorby, kterou svého času odmítli i jeho věrní stoupenci