Logos 2021/2022

Z obsahu:V zrcadle imaginace (Jindřich Veselý)Jiný rozměr: kvalita (Peter Brook)Historické fáze ve vývoji hermetismu (Milan Nakonečný)Větrný mlýn: výklad reliéfu pekařství Poilane (Roman Kořan)Hermetický problém soli (Aaron Cheak)Snění o bezpečných nápodobách historických transmutací (Ondřej Lesák)Člověk ve dne v noci (D. Ž. Bor)Volám Tě (Jakub Hlaváček)Dopisy Aloise Mailandera Gustavu Meyrinkovi (přeložil Milan Kolář)Kámen v oválné misce (Ladislav Puršl)Nepřeji si, abych byl pitván (Zuzana Zadrobílková)Blázen (Chrysogon Alexandr Kubíček)Obrazy La Inthonkaew a jejich korespondence s tarotovými kartami (Ondřej Sekanina)Putování do skryté země (Jindřich Veselý)Kámen v oválné misceI.Byli jsme v prostoru, kde se dávno nic nedělo... Bor)Hovor při západu slunce (D. Ž.

mnoho chodeb a místností, ale vše bylo prázdné, nikde žádní lidé ani žádné předměty. Zřejmě to byl starý a nefunkční tovární komplex, nebo opuštěná nemocnice ... Procházeli jsme tím prostorem pomalu, snad lze říci, že opatrně.Zelenošedé stěny, hrubé betonové podlahy, prapodivně zohýbané profily, neukončené příčky vytvářející neuzavřené místnosti; samý stín, čas od času matné světlo zářivek či velkých osamocených halových svítilen.

Někde velmi vysoké stropy, jinde zas jen malé, nízké a úzké průchody...Každé místo bylo sledováno dlouhým nehybným záběrem, jak si ho má mysl staticky prohlížela, a přesto si pamatuji ta místa jen na základě pohybu v nich... ta, kde jsme chodili, krčili se, prostupovali, zírali do tmy... ale kdo jsme my, kteří tu jsme?

A proč jsme tady, hledáme něco, nebo jen procházíme?V zapouzdřeném pocitu exilového stavu vím, že musíme být tiše - skrýváme se před něčím a někdo nás sleduje, nebo se skrýváme před sebou a zároveň hledáme sami sebe? Po dlouhém putování se objevuje široká předělová táhlá chodba s kovovým oknem z mnoha dílů na konci....Uprostřed chodby je vchod, který vede do jakéhosi předsálí s několika malými odvislými prostory. Na konci předsálí jsou vidět Dveře.

Dveře jsou jiné než ostatní dveře v prostoru, mají dvě křídla, rozpínají se do stran, mizí a objevují se jako živé. Zastavujeme se tam, je tma.Víme o Dveřích, ale stejně je to, jako by Dveře věděly o nás. Čekáme... když nespím, pozoruji struktury na stěnách, chodím po nich očima.

Dveře na sobě žádnou strukturu nemají, jsou celistvé, a přestože je pokrývá patina, uvnitř je vidím jako lesklé, vyčištěné do planoucí oceli.Zvednu se a bloudím jako v polospánku - na zemi leží postava, první, kterou ostře vidím: je to má matka, zdá se, že je vzhůru, ptám se jí, nevím přesně na co, ale silné je vědomí onoho ptám. Odpovídá mi, že měla dojem, že byla mrtvá, a že tam leží, protože byla za Dveřmi nebo že byla ve Dveřích...Náhlé prozření, že jsme tu tři: má matka, má žena a já. Matka byla ve Dveřích první, žena je tam nyní a já tančím na ostnu přítomnosti schovávané do kabátu rozpomínání: každý do Dveří vstoupil tak, aby o tom ostatní netušili, a možná jsme tam byli všichni v jiném čase naráz, aniž bychom o tom vzájemně věděli...... (str. 109)