De lingua Latina V-VII

Marcus Terentius Varro (116-27 př. Přestože se z jeho díla souvisle dochovalo jen velmi málo - tři knihy spisu Res rusticae a šest knih (z původních dvaceti pěti) ze spisu De lingua Latina -, máme o něm poměrně jasnou představu díky seznamu zpracovanému sv. Kr.) byl jednou z nejvlivnějších postav římské kulturní historie.

Jeroným přitom sám dodává, že seznam je nekompletní, a dnes je obecně přijímáno, že celkový počet Varronových knih převyšoval 600. Jeronýmem, který čítal 36 Varronových děl o 486 knihách. Varro se ve svých dílech dotkl snad všech oblastí lidské činnosti.

Pro moderní klasickou filologii mají například zásadní význam Varronovy plautovské studie, v nichž podrobil analýze množství komedií, které byly v jeho době Plautovi připisovány, a na jejím základě jedenadvacet z těchto komedií uznal jako autentické. Fakt, že právě (a pouze) tyto Varronem uznané Plautovy komedie se dochovaly do dnešní doby, je dokladem jeho mimořádné autority. Z hlediska pozdějšího ohlasu měla mimořádný význam Varronova encyklopedie Disciplinae, soubor devíti knih obsahujících znalosti z vědních oborů gramatiky, dialektiky, rétoriky, geometrie, aritmetiky, astrologie, hudby, medicíny a architektury; na jeho základě, po vypuštění posledních dvou jmenovaných oborů, se posléze ustavil středověký vzdělávací systém "sedmi svobodných umění" (septem artes liberales).

Největší část Varronova díla představovaly však práce v širokém smyslu antikvářské.Varronovým životním úkolem byla literární záchrana tradic, které společenský vývoj uváděl v zapomenutí. K tomu patřil i zájem o historii vlastního jazyka, jenž pojímal primárně jako hledání původu slov, tedy jejich etymologie. Etymologizování Varro používal jako prostředek věcného výkladu i v jiných než primárně jazykově orientovaných dílech a je to právě tato metoda, co si pozdější generace s Varronem spojují především.