Bezčasí - Irena Žantovská

Specifikacia Bezčasí - Irena Žantovská

Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa – Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové – i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše – tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky Corsa, McClurea, Ferlinghettiho, později také německé expresionisty LaskerSchüllerovou, Trakla, Grosze, její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků – Kainara, Hraběte a především Ortena – její režie Elegií aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie.I v ryze činoherních režiích – od oblastí po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč – v doslovném i obrazném slova smyslu – byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem…Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii v podání Nely Boudové, experimentální hudební fúzi Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou, moderní balet v choreografii Vladimíra Gončarova a výtvarné umění animované koláže Miroslava Huptycha.Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé jevištní gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství – Vysočina – vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar – ale i jinou, niternější dramatičnost