Bez lásky to nejde

Specifikacia Bez lásky to nejde

Někdy to přijde úplně samo. Za mrakem vypluje slunko a všechno ozáří...Někdo se na mě usměje...Rozkvetou jabloně...Narodí se dítě...Podáme si ruku s někým, s kým to předtím nešlo...Asi je to pokaždé jinak.Jedno ale vím úplně jistě.Bez lásky to nejde!Každý ani někdy přemýšlelo tom, co by si pářl, kdyby potkal zlatou rybku, ochotnou splnit mu jedno jediné přání. Lámala jsem si tím hlavu už hodně mladá. Pokaždé mě napadla stejná odpověď. "Být v životě šťastná." Jak můžu myslet jen na sebe?.... říkala jsem si. Jsem sobecká?... Sebestředná?... Hloupá?...Nevěděla jsem. Zkusila jsem, jak by to vypadalo, kdybych si pro zlatou rybku nachystala velkorysejší přání: "Chci, aby byli všichni všude vždycky šťastni." Znělo to divně. Nesplnitelně. Nedovedla jsem si to představit.Za celý život jsem nenašla pro kouzelnou rybu lepší větu. Uvědomila jsem si ale spoustu jiných věcí. Třeba to, že mohu být šťastná, jen když jsou moji blízcí v pořádku, když vím, že se netrápí, a když si o ně nemusím dělat příliš velké starosti. Taky vím, jak moc je důležité, jak vypadají moje vztahy s rodinou, s ostatními lidmi a nejenom s lidmi. Uvědomuju si, že potřebuju žít v míru se všemi a se vším. Když to nejde oboustranně, tak aspoň z mé strany. Není to jednoduché. Jestli to myslím se štěstím vážně, měla bych žít v míru taky sama se sebou a ani to není vždycky snadné.Časem jsem ke svému celoživotnímu favoritovi LÁSCE přiřadila taky ČEST a LIDSKOU DŮSTOJNOST a chci, aby právě oni vždy převážili a zvítězili nad vším ostatním, když už ne všude, tak alespoň u mě. Potřebuju si sama sebe vážit. Taky bych se neměla na dlouho zastavit. Pořád je co objevovat, i kdybych měla nakonec zjistit jenom to, že nevím vůbec nic. Ano. K tomu všemu potřebuju nějakou materiální základnu. Ale jenom z ní ta křehká květina nevykvete. Takže to vypadá, že být šťastný je hodně složitá záležitost...(str. 217)S příchodem sametové revolucese uvedly do chodu síly, které nesouvisely pouze s politickou situací v zemi. Svoboda, která tehdy visela ve vzduchu, si hledala nové cesty. Bylo to vidět všude. Do našeho života vstoupila Petra. Petra byla mladá, dvacetiletá, vdaná, krásná a zamilovaná. To všechno bylo dobré. Jediná chyba, aspoň z mého pohledu, byla v tom, že byla zamilovaná do mého manžela. Její existenci nebylo těžké odhalit. Najednou jsem žila s někým úplně jiným. "Ty někoho máš? zeptala jsem se. Chtěla jsem slyšet že ne. Ale kdybych takovou odpověď dostala, stejně bych nevěřila. Dočkala jsem se té, ze které jsem měla strach."Ano."Brzy jsem věděla, o koho jde, brzy jsem ji viděla a brzy jsem s ní dokonce mluvila. Považovala jsem nás za funkční soudržný pár. Tato nová situace byla nečekaná. Věděla jsem, že se může stát a stává se všelicos. Zdeněk byl známý, slavný, sklízel obdiv, ženám se líbil. Doma jsem mu většinou netleskala, i když jsem věděla, že by ho občasné ovace potěšily.Doufala jsem, že pokud mi už někdy bude nevěrný, proběhne to bez mého vědomí. Ale tak to nebylo. Najednou jsem bydlela se zamilovaným klukem, který neměl žádný plán. Skončit to s ní nechtěl. Aspoň ne teď.Zkusila jsem Petru. Byla přece vdaná. Ale ani Petra neměla plán a ani ona to nechtěla skončit. Divné bylo, že jsem se nezlobila. Dokonce jsem ani nežárlila. Jenom to hrozně bolelo. Pomalu se blížily Vánoce. Dokázali jsme se domluvit, že Vánoční svátky strávíme všichni společně s dětmi a mými rodiči. Potom Zdeněk odejde. Nechtěla jsem, aby odešel. Ale v té době se má přání neměnila ve skutečnost. Nevím, jak ty Vánoce vypadaly z pohledu ostatních zúčastněných. Snažila jsem se, aby proběhly v klidu, pěkně. Ve mně uvnitř byla tma.Na Štěpána jsem se šla s dětmi projít. Zdeněk si mezitím posbíral pár věcí a odjel. Nevěděla jsem na jak dlouho, nevěděla jsem, jestli navždy, nevěděla jsem nic.Na mně bylo, abych dětem vysvětlila, co se děje. Měli dvanáct a deset let. Byla jsem zvyklá mluvit s nimi otevřeně. Začala jsem tím, že nás má tata všechny moc rád, ale že se objevil někdo nový, s kým teď chce být. Taky jsem jim řekla, že se zase vrátí a že bude všechno jako dřív. Nevěděla jsem nic, ale chtěla jsem, aby to tak bylo...(str. 151)